Jak už to u nás bývá, napřed proběhlo několik chaotických personálních přesunů a změn cílů.
Nakonec jsme se já (Ondra R.) s Kendym skutečně domluvili na výjezdu do Rakouského Hoellentalu, páč ukazoval na 4 dny sluníčko. Ale už v LBC mě Kenďák přemluvil na vyhlídnutý kopec Hochthron v Berchtesgadenu. Cesta “Samsara”.
Nu což. Můžeme to zkusit. Přespali jsme u ČS hranic a ráno dojeli na párking pod kopcem.

Čtvrtek

 Špička vlevo je náš cíl

Nástup nám trval místo slibovaných 1,5 – 2 hod cca 3 hodiny a to jsme zabloudili jenom na konci. Pochopili jsme, že jsme vedle, ale scházet dolů se nám nechtělo, a taky nás tlačil čas do tmy. Rozhodli jsme se do cesty natraverzovat. Ha ha ha, určitě už tušíte, jak to šlo. Ano nešlo. Ale protože první dýlka byla dost blbá na jištění atd, dohodli jsme se pokračovat “cestou nejmenšího odporu” vzhůru.
Do deníčku si tučným písmem píšu: “I celkem zkušení lezci dělají kraviny”.
Nebudu popisovat všechny hrůzy, ale zjistil jsem, že když stojím na keříku kleče na rozrachtané dosti kolmé stěně vysoké 400 m, nemám z toho dobrý pocit.
Kendy byl nadšený -> Budeme mít prvovýstup.
Stoupáme dál.

 Traverzík
Po dlouhém a odvážném traverzu a malém sestupu se napojujeme do naší cesty “Samsara”. Zkušený čtenář už tuší – napojili jsme se v desáté dýlce u posledního nýtu. Tak odsud už jen pěšky dvojkovým terénem na hřeben, k chatě, dolů…
Průvodčík slibuje sestup 2 – 2,5 hodiny. Cedule nahoře cca 3 hodiny, což nakonec zhruba plníme a po sestupu nočním lesem jsme v hezkých 21:15 hodin v kempu.

Pátek = reparát.
Cestu nahoru už známe, a trefujeme líp, ale jdeme volněji, takže opět cca 3 hoďky. Kuloárem 2-3 UIAA nahoru. Kde ten nástup je…? Aha, ještě víc vpravo. Dolů tím kuloárem nechcem. Tak tam natraverzujem ne? Ha ha ha, to už tu bylo ne? Naštěstí to tentokrát jde, a tak kolem 12 hod stojíme unavení, ale šťastní na nástupu.
Pak už jen lezení: “Samsara” 7- (6 obl.), 410m, 10 délek, čtyři hvězdy za krásu, čtyři křížky za jištění.
Bouldřík za 7- potrápí, ale daří se. Cestou potkáváme ty roztomilé plaketky pevně přišroubované ke skále. Mám k nim po včerejšku vřelý vztah.
Jdeme v klidu a nahoře jsme o hodinu dřív než včera.
Nahoře ověřujeme předpověď. Dole nemáme signál. Asi bude potřeba na sobotu a neděli změnit působiště. Sestupujeme unaveně a zvolna, takže v kempu jsme asi ve 20:50.

Sobota = přejezd.
Vyrážíme do původně plánovaného Hoellentalu. Ale co to!? Přes noc změna předpovědi. Tak rychle změna kursu na kopec Loser. (Naproti přes jezero Altausee je stěna Triselwand, kterou jsme lezli s Vlastou loni).
Přes dopravní zácpu a placení mýtného “Loser Panorama Strasse” se dostáváme pod stěnu. Nástup půl hodiny = krása.
Je tam už dost lidí a hážou po nás kamení. Radši vyčkáváme opodál. Nástup je téměř shodný pro dvě cesty, tak snad visící holčina půjde do vedlejší lehčí cesty.

 Loser, lehčí cesta. Naše jde přímo.
Loser: Loserlolockvogel 7 (6+ obl.), osm délek, čtyři hvězdy za krásu, čtyři křížky za jištění.
Spodek krásný, pevný. Vršek místy rozlámaný, takže kdo nedává pozor, shazuje nebezpečné kamení. Z těch osmi délek lezeme vlastně šest. Přechod po polici mezi štandy není lezecký a poslední trojková délka je odchod na vrchol k pěšímu sestupu. My už jsme pěších sestupů tak sytí, že volíme radši slanění. Slanění místy přes převísky pěkně vzdušné.
Za světla v “kempu”, málem jsme odvykli.

Neděle = odjezd.
Přes noc přišla teplá fronta, což by tak nevadilo. Ale přinesla vytrvalý jemný déšť, což vadí. Děláme jen malou vycházku na obdivování panoramat a podzimních barev. Pak hajdy do auta a domů.

 Výhled na Triselwand